Dnešní společnost klade na matky nesmírné nároky. Už dávno neplatí, že být dobrou matkou znamená mít dokonale uklizeno, uvařeno a dítě jako ze žurnálu. Přesto se mnoho maminek cítí nejistých ve své roli. Materstvo je náročná práce, která se neustále mění, a proto je nereálné ji vykonávat neustále dokonale. Proč se tedy dnes tolik žen potýká s pochybnostmi o svém mateřství?
Tlak moderního mateřství: Příručky, očekávání a srovnávání
Jedním z hlavních viníků dnešní nejistoty jsou četné příručky a knihy o mateřství a výchově, které doslova zaplavují trh. Tyto zdroje mohou být skvělým rádcem a zdrojem inspirace, ale stávají se „zlým pánem“, pokud je bereme jako dogmatické návody, namísto abychom je používali jako vodítko. Psycholožka Leona Němcová upozorňuje, že pro mnoho rodičů se například proces chození na nočník stává více než jen dalším vývojovým krokem dítěte. Tento tlak na „dokonalost“ může vést k pocitu nedostatečnosti, i když se matky snaží ze všech sil.
Je důležité si uvědomit, že mateřství nelze oddělit od celkových životních podmínek. I když žena prožívá těžký život, může být dobrou matkou, pokud se dokáže chovat přirozeně a intuitivně. Na druhou stranu, i když se matka snaží o maximum, nucené návraty do práce a umísťování dětí do jeslí či školek v raném věku nemusí být pro dítě ideální. Studie dětí z ústavní péče ukázaly, že děti vrácené do rodiny, i když z náročných podmínek, se v ústavní péči vyvíjely hůře než v původním prostředí.
Co děti skutečně potřebují: Mezi špínou a subdeprivací
Klademe si otázku, zda dětem skutečně tolik nevadí nedostatek jídla, špína či jiné nedostatky, jak naznačuje psycholožka Katarína Stibalová. Příkladem mohou být děti „rychlých podnikatelů“ po roce 1989. Tyto děti byly sice materiálně nadstandardně zajištěné, ale trpěly subdeprivací - dlouhodobým drobným neuspokojováním základních, zejména sociálních potřeb.
Odpověď na otázku, jak naplnit dětské potřeby, můžeme hledat v přístupu domorodých kmenů, jak jej sugestivně popsala Jean Liedloffová ve své knize „Koncept kontinua“. Tamější matky děti nezanedbávají, ale ani je nezahlcují přehnanou pozorností. Jak vysvětluje Leona Němcová, malé děti nosí neustále u sebe, ale jakmile začnou chodit, nechávají je objevovat svět. To je pro dítě ta největší hra. Model „dost dobré matky“ spočívá v tom, že pokud se dítě nemůže fyzicky odpoutat, má být matka nablízku. Když leze nebo se batolí, má být v blízkosti. Jakmile potomek chodí, může se matka více vzdálit.
Hra, pozornost a intuice: Nalezení rovnováhy
Hra s dítětem je důležitá. Matka by se měla do hry zapojit, následovat dítě v jeho činnosti, pojmenovávat, co dítě dělá, mít s ním oční kontakt, být na stejné výšce a opakovat, co dítě říká. Často se však u matek setkáváme s panikou, že se neumí hrát. Dítě však potřebuje i čas samo pro sebe a pozornost neznamená neustále mu vymýšlet program. Dříve děti přišly ze školy, napsaly si úkoly a šly se ven hrát s kamarády. Dnes rodiče plánují odpoledne plné aktivit a organizují čas během víkendů, což je podle psycholožky příklad špatně nasměrované rodičovské pozornosti.
Odhad správně dávkované pozornosti je otázkou naladění na dítě. Ženy, které jsou od přírody harmonicky založené a prožily uspokojivé dětství, to mají snazší. Jsou samy se sebou v pohodě, a proto lépe vycítí, co je pro dítě dobré. Ženy z komplikovaných rodinných poměrů mohou mít pochybnosti a začít se chovat k dítěti „jako slon v porcelánu“, i když s nejlepšími úmysly. Leona Němcová zdůrazňuje, že matka může být dobrou matkou, až když porozumí sama sobě. Teprve potom bude schopna pomáhat dítěti s jeho problémy a nepromítat na něj ty své.
Intuitivní rodičovství a pevné hranice
Každá žena se může spolehnout na tzv. intuitivní rodičovství, pojem dětského lékaře a vývojového psychologa Hanuše Papouška. Tento koncept popisuje naši biologickou vlohu fungovat jako rodiče, bez ohledu na vzdělání či vnější okolnosti. Dobrá matka respektuje osobnost svého dítěte, ale nedovolí mu, aby jí skákalo po hlavě. Příliš přísná výchova, kdy si dítě musí vyprošovat každou maličkost, škodí, stejně jako liberální výchova bez pravidel. Svoboda bez limitů je anarchie.
Dávání dítěti hranic a určování, kam až sahá jeho „hřiště“, sice nepřidá na popularitě, ale je pro něj životně nutné. Děti potřebují hranice, aby se cítily bezpečně a věděly, kam patří. Bez nich jsou nejisté, zmatené, nemají dostatek zkušeností na rozhodování a nedokážou unést tíhu zodpovědnosti, kterou na ně výchova bez pravidel přináší. Dobrá matka si také uvědomuje, že rovnoprávný vztah mezi rodičem a dítětem je nesmysl. Rodič má sice respektovat osobnost dítěte, ale je tu také proto, aby ho vychoval.
„Dosť dobrá matka“ versus „najmama“
Matky, které usilují o titul „nejmama“, své dítě v podstatě poškozují. Jsou nekonečně obětavé, trpělivé a plní dětem přání ještě dříve, než na ně pomyslí. Podle konceptu „dosť dobrej matky“ britského pediatra a psychoanalytika Donalda Winnicotta však potomek takové matky nemá možnost naučit se sám zvládat frustrující situace a nemůže psychicky růst. Nemá smysl snažit se vše v mateřství dělat perfektně a pak se hroutit z každého nezdaru a považovat ho za selhání.
Proč se děti chovají jinak s mámou a tátou?
Při pohledu na chování dětí často vidíme rozdíl mezi tím, jak se chovají u matky a jak u otce, babičky či jiné osoby. Dítě s mámou se může chovat jinak, často hůře, než když je s jinou osobou. Je to proto, že dítě maminku zná od narození nejlépe. Ví, co si může dovolit, a zkouší, zda ji může manipulovat. Děti jsou natolik „prefíkané“, že vědí, co na koho platí. Dítě se u matky cítí natolik bezpečně, uvolněně a samo sebou, že ze sebe dostává vše, co potřebuje, včetně silných emocí.
Dětská psycholožka Mgr. Romana Mrázová vysvětluje, že kolem druhého roku života, kdy začíná separační období dítěte od matky, je důležité, aby dítě dostávalo od mámy jasné, pevné, ale láskavé hranice. Je to období vzdoru, kdy si začíná vytvářet základy vlastní identity a musíme ho naučit, co může a co ne.
Vztah matka-dítě: Základní pouto a jeho vývoj
Vztah matka-dítě je základní, jedinečné pouto, které začíná již během těhotenství. U malého dítěte je větší navázanost na matku přirozená. Dítě ji vnímá jako součást sebe, a tato potřeba musí být naplněna. Fyzické odpoutávání začíná kolem 1 až 1,5 roku života. Až poté začíná zkoumat okolí a odbíhat od matky, ale stále ji potřebuje mít nablízku jako své útočiště a jistotu.
Dítě je citlivé a navázané na maminku zejména v momentech diskomfortu, nemoci, prořezávání zoubků či únavy. V těchto chvílích je přirozené, že nechce jít k nikomu jinému. Existují však i specifické situace, kdy je navázanost chorobná a může být narušena diagnostikou vztažné vazby.
Jaký je nejdůležitější vliv na vývoj dítěte | Tom Weisner | TEDxUCLA
Hranice jako projev lásky a zodpovědnosti
Paradoxně právě maminkám může stanovení hranic ujít, protože péče o dítě je velmi náročná a tráví s ním hodně času. Hranice však nejsou trestem, ale zadáváním pravidla, které se dodržuje bez výjimky. Děti dokážou vycítit, kde mohou zatlačit a kdy hranici posouvat, právě na základě našich „poľavení“.
Stanovení hranic vyžaduje trpělivost a postupnost. Nejprve zavést jedno pravidlo a být v něm důsledný. Když ho dítě zvládne, přidat další. Rodiče by měli postupovat láskavě a s citem, s vysvětlením, že pravidla jsou všude kolem nás a jejich dodržování nám usnadní život.
Dojčení: Biologická norma a mýty
Mnoho žen znepokojily názory psychiatra a psychoterapeuta Petra Pötha o nevhodnosti dojčení starších dětí. Jeho tvrzení, že současní čtyřicátníci a třicátníci, kteří byli v drtivé většině nedojčení, nejsou „šťastní a spokojení“ nebo jsou „nezralí a závislí“, postrádají vědecké argumenty. Naopak, dojčení je biologická norma a pozitivní faktor pro psychiku i sociální dovednosti dítěte.
Dojčení není jen pro miminka, ale i pro starší děti. Není to nic nenormálního ani patologického. Přestože se dojčení těší slovní podpoře, po prvním nebo druhém roce života se z něj stává něco nevhodného. Krmení tříletého dítěte umělým mlékem je vnímáno jako investice do výživy, zatímco dojčení nikoliv. Pötheho tvrzení o tom, že matky, které kojí větší děti, to dělají pro sebe, a že tyto děti by o kojení již neměly zájem, jsou nepodložená. Matky kojí, protože jejich dítě se kojit chce, kojení pomáhá při uspávání, posiluje vzájemný vztah, dodává jistotu, odvahu a bezpečí.
Samostatnost a role otce: Dojčení není překážkou
Tvrzení, že kojení starších dětí brání jejich samostatnosti, je mýtus. Samostatnost vzniká z pocitu jistoty a důvěry ve vztahy. Dojčení u starších dětí posiluje tuto jistotu, učí je, že se o ně někdo stará a bere jejich potřeby vážně. Není jediný důvod předpokládat, že by kojení brzdilo vývoj dítěte.
Dojčení také není překážkou pro zapojení otce do péče o dítě. Otcové mají mnoho možností, jak trávit čas s dětmi, krmit je, hrát si s nimi, číst jim a budovat s nimi vztah. Děti nejsou jen kojeny, ale dělají mnoho jiných věcí.
„Ohrožení dokonalostí“: Když se snaha o perfekcionismus obrátí proti dětem
Příběh Kristiána, který se cítil pod tlakem neustálého očekávání výkonu a perfekcionismu, ilustruje, jak může snaha o dokonalost vést k psychickému utrpení. Rodiče, kteří nesplněná očekávání promítají na své děti, mohou nevědomky vytvářet toxické prostředí. Dítě není „stroj“ na plnění rodičovských snů, ale jedinečná osobnost s vlastními potřebami a pocity.
Dítě je velmi vnímavé na rozpor mezi deklarovanou svobodou a skrytými očekáváními rodičů. To ho může zmate a vystavit tlaku. Reálným rizikem je, že v hledání „správného“ rodič zcela ztratí kontakt s vlastním autentickým prožíváním. Dítěti je „výhodnější“ rodič, který dělá chyby a dokáže o nich přemýšlet, než rodič, který je vnímán jako „dokonalý“ a nedostupný.
„Dosť dobrý rodič“ a význam rodičovského páru
Rodič nemusí být dokonalý, stačí, když je „dosť dobrý“ - když je dobrých zkušeností s ním více než negativních. Významnou roli hraje rodičovský pár. Dítě roste v rodičovské lásce a konfrontace s existencí rodičovského páru rozšiřuje jeho vnitřní svět. Je dobré se zajímat o vnitřní svět dítěte, ale zároveň mu dovolit zažívat situace, kdy není na prvním místě a není mu vyhověno. To ho drží v kontaktu s realitou a má formativní charakter.
Neustálé zaměřování se na dítě, tlak na výkon, perfekcionismus, srovnávání s druhými a hodnocení mohou vést k tomu, že dítě opustí svůj vnitřní svět a bude si budovat paralelní osobnost podle představ okolí. Motivací je touha zapáčit se, získat a udržet si iluzorní hodnotu a lásku. Vnější dojem tak nahradí vnitřní podstatu.
Pro rodiče i děti je dobré dovolit si nemít vše naplánované a pod kontrolou, nechat věci „jen tak“ plynout a jednoduše být spolu. I z takových zdánlivě bezvýznamných situací se mohou vyvinout silné pocity spojení a blízkosti.
Počet dětí: Kvalita nad kvantitou
Každá žena má na „ideální“ počet dětí svůj vlastní názor. Někdy se rodiče prostě necítí na to, aby přivedli na svět další dítě, a to je v pořádku. Nikomu nic nedluží. Kvalita mateřství se nedá měřit počtem dětí. Důležitá je matka sama.
Jedináčci: Mýty a realita
Rodiče jedináčků čelí výzvám, jako je nepostavit dítě na piedestal. Je normální mít o jediné dítě větší obavy, ale dítě se musí naučit, že ne všechny situace v životě se budou vyvíjet podle jeho představ. Děti si mohou vyvinout pocit, že se musí zavděčit blízkým, kteří jim věnují hodně pozornosti. Na druhou stranu, jedináčci bývají inteligentnější a sebevědomější, protože vyrůstají mezi dospělými a hodně s nimi komunikují.
Samota není synonymem osamělosti. Naopak, jedináček se od mala učí, že strávit pár chvil o samotě je výhoda. Většina jedináčků vnímá čas osamote jako přirozenou součást života. Společnost má sice názor, že jedináčci jsou rozmazlení, ale nastavení hranic je nezbytností.
Mateřství, které se nenaplnilo: Nalezení cesty
Téma pocitů matky, která se v mateřství nenašla, je stále tabu. Je důležité si uvědomit, že mama, která tu je pro své dítě, je nejdůležitější. I když se mateřství nenaplnilo, neznamená to, že matka není plnohodnotná. Kvalita mateřství se neměří počtem dětí. Jedináček znamená mít více času nejen na společné aktivity, ale i sama na sebe.
Vztahy, nevíra a hledání štěstí v maličkostech
Život přináší různé výzvy, které ovlivňují naše vztahy a duševní pohodu. Problémy v manželství a rodině, agresivní chování, nedostatek komunikace a nerespektování hranic mohou vést k dramatickým situacím. Klíčem k řešení je otevřená komunikace, profesionální pomoc, stanovení jasných hranic a někdy i rozvod.
Umělkyně Katarína Poliačiková se naučila nacházet pohodu v malých radostech, okamžicích a rituálech. Pochopila, že štěstí nesouvisí s úspěchem, zemí, kde žije, ani s dokonalou dovolenou. Čaro maličkostí se skrývá v drobných momentech, které dokážou dobít. Chvíle jsou krásné proto, že jsou prchavé. Potřebujeme se individuálně napojit na cyklickost, kterou vidíme v přírodě.